Yorkšírský teriér-Bessy

Otazníky kolem reprodukce 3.

Pokud se hovoří o vedení chovu a výběru chovných jedinců a jejich spojení, věnuje se daleko větší pozornost psům než fenám. Je to pochopitelné, protože průměrně kryjící pes má šanci po sobě zanechat daleko větší množství potomků než fena a je tedy pravděpodobné, že má i větší šanci ovlivnit chov plemene jako celek. Pokud se hovoří přímo o reprodukci nebo spíše o krytí a odchovu štěňat v praxi, bývá větší pozornost věnovaná fenám. I to je pochopitelné. U feny, nikoliv u psa musíme zvolit správný termín krytí a fena, nikoliv pes přivádí potomstvo na svět a stará či nestará se o ně v prvních týdnech života. Nespravedlivé ale je, že v případě technických problémů okolo krytí nebo v případě, kdy ze spojení nejsou žádná štěňata, bývá často dávána vina fenám a skutečnost, že se na problému může podílet i pes, bývá opomíjena. Z uvedeného vyplývá, že chovatel hodný toho jména se nezaobírá jen fenou, ale měl by leccos vědět i o anatomii a fyziologii psa samce a také o tom, k čemu vlastně v průběhu krytí dochází.
   
Základem samčích pohlavních orgánů jsou v šourku uložená varlata. U většiny domácích savců mají vejčitý tvar, u psa jsou téměř kulovitá. Jejich důležitou částí jsou semenoplodné kanálky, ve kterých se průběžně vytvářejí samčí pohlavní buňky - spermie. K varleti přiléhá nepříliš velký kyjovitý útvar - nadvarle. Z nadvarlete vystupuje chámovod, který prochází tříselným kanálem do dutiny břišní. Zde se stáčí a ústí do roury močové. Zevní pohlavní ústrojí psa tvoří penis, který má kavernózní, žaludem zakončená, topořivá tělesa, která se při páření naplňují krví. Od ostatních zvířat se pes liší v penisu volně uloženou plochou kostí. Jejím účelem je ochrana močové roury.
   
Vývoj samčích pohlavních buněk - spermií se odborně nazývá spermiogeneze a trvá asi osm až deset týdnů. Spermie se tvoří neustále a pokud nedojde ke krytí, odcházejí samovolně s močí psa. Velmi důležitou roli z hlediska vývoje spermií hraje nadvarle. V něm spermie dozrávají a získávají schopnost pohybu. Spermie totiž má jen omezenou zásobu energie a cesta od děložního krčku feny až po vejcovod je dlouhá. Pokud by vykazovala spermie vlastní pohybovou aktivitu příliš brzy, potřebnou energii by ztratila a odumřela dřív, než se dostane ke svému cíli.
   
Obecně se dá říci, že spermie se skládá ze dvou částí - z bičíku a hlavičky. V hlavičce se skrývají genetické informace, které předává potomstvu otec. Na hlavičce spermie je uložen tak zvaný akrozóm, který má dvojitou stěnu. Ve vzniklém prostoru jsou uloženy enzymy, například hyaluronidáza. Jednoduše řečeno má zdravá spermie na hlavičce jakousi čepičku a pod tou čepičkou tekutinu, která je schopná rozpustit část obalu vajíčka a otevřít tak spermii pomyslná dvířka. Bičík je zodpovědný za pohyb, tedy za to, zda se spermie vůbec má šanci k vajíčku dostat. Pokud je bičík ulomený, krátký, nebo různě zakřivený je schopnost pohybu narušena.
   
K tomu, aby se spermie dostaly na místo svého určení, potřebují jakési „transportní médium“. To dodávají přídatné pohlavní žlázy, jejichž výměšky poskytují spermiím vhodné prostředí, chrání je a společně s nimi tvoří tak zvaný ejakulát. Ten se v případě psa dá rozdělit do tří frakcí. Ta první je čirá a vodnatá a dalo by se říci, že připravuje spermiím cestu. Druhá frakce se nazývá frakcí semennou, je mléčně zakalená a obsahuje spermie. Třetí frakce je vazká a staří chovatelé jí někdy označují jako frakci zátkovací. Objem ejakulátu se u jednotlivých plemen značně liší a to bez souvislosti s velikostí psa. Takový skotský teriér dokáže uvolnit až 25 ml ejakulátu, naopak u border teriéra se objem, stejně jako u řady velkých plemen, pohybuje v rozmezí 2 - 5 ml. Množství ejakulátu není přímo úměrné jeho oplozovací schopnosti. Roli hraje kvalita, která se skrývá v množství spermií, jejich pohyblivosti a samozřejmě i to, zda jsou v pořádku z hlediska morfologického i funkčního.
   
Ejakulát je možné pomocí laboratorního vyšetření hodnotit. Nejčastěji se provádí orientační hodnocení, při kterém se stanovuje například hustota, poměr živých a mrtvých spermií, procento méně vhodného pohybu (například do oblouků, do kolečka) a procento spermií s viditelným defektem (zalomené bičíky, krátké bičíky, křivě nasazené bičíky). Specializovaná pracoviště jsou schopná samozřejmě provést daleko detailnější vyšetření. Velký problém při hodnocení ejakulátu tvoří jeho odběr nebo spíše ochota psa jej uvolnit. Doporučuje se odebírat ejakulát v přítomnosti háravé feny. Pes pak bývá dostatečně stimulován k tomu, aby uvolnil i semennou frakci.
   
Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo šesti až sedmi měsíců, plemena velká o něco později. V tomto období se většinou ukazují první sexuální projevy psa - samce. Velmi se zajímá o to, co kde která fenka zanechala, přitahují jej „psí dámy“ každého věku a vůbec nerozhoduje, v jaké fázi cyklu se nacházejí. Pes naskakuje na feny a často i na psy a pokud má příležitost a opravdu nějakou fenku nakryje, bývá většinou vyděšen. Toto období je možné charakterizovat jako čas pokusů a omylů. Z hlediska využití v reprodukci je ale velmi důležité, protože pes získává určitou orientaci.
   
Krytí nebo chceme-li pohlavní akt v případě psů má svůj specifický průběh. Pes naskakuje na fenku z boku nebo ze zadu. První přístup někdy majitele překvapuje, je ale zcela logický. V průběhu krytí pes potřebuje pevně uchopit fenku zhruba v místě, kde hrudní páteř přechází v páteř bederní. Pokud nastupuje zezadu, musí u některých plemen skočit poměrně daleko. Pokud nastupuje z boku, přichytí se kde potřebuje a pouze se přesouvá do optimální polohy. Většinou pes naskakuje opakovaně a není nic divného, když to, zvláště u začátečníků, trvá delší dobu. V okamžiku, kdy pes cítí, že došlo k optimálnímu spojení, přitáhne se velkou silou a pronikne do feny tak hluboko, že ejakulát bude vypuzovat v oblasti děložního krčku. Teprve v tomto okamžiku u něj dochází k překrvení topořivých těles. Zduření žaludu a suchá, jakoby lepivá poševní sliznice znemožňují psovi uvolnit pyj z pochvy. Dochází k tak zvanému svázání. Většina psů po krátké době z feny sestoupí a obrátí se k ní zádí. Zdá se, že tato poloha je přímo „vymyšlená“ pro majitele psů. Pes i fena se v ní snadno drží, nejlépe za pruty (pokud se nejedná o krátce kupírované plemeno) a nehrozí nebezpečí, že fena bude psa tahat po celém okolí a jeho nebo sebe při tom poraní. Že důvody k takovémuto postavení budou asi jiné, dokazuje stejná poloha při páření divoce žijících zvířat (vlk, liška). Samice mimo jiné nemusí nést po celou dobu svázání tíhu samce a oba jedinci nejsou zdaleka tak bezbranní, jak by byli v jiné situaci. Svázání trvá průměrně deset až dvacet pět minut. Jsou případy, kdy je tato doba kratší či delší. V praxi jsem narazila na přímo „hororové krytí“, kdy svázání trvalo neuvěřitelné dvě hodiny. Obecně lze říci, že délka svázání není přímo úměrná počtu štěňat nebo že by výrazně ovlivnila to, zda fena zabřezne či ne.
   
Svázání není samoúčelnou záležitostí. Při tak pevném spojení je v rámci možností zajištěno, že spermie se dostanou až k vajíčkům, která mají oplodnit. Ejakulát psa je vypuzován v oblasti děložního krčku a k oplození dochází ve vejcovodu. Spermie musí projít děložním tělem a rohem. Jejich cesta je tedy vzhledem k jejich velikosti značně dlouhá. O to, aby vše přišlo kam patří, se instinktivně snaží i fena. Funguje to asi tak, jako když se psem prokousnutý gumový míček ponoří pod vodu a stlačí. Z míčku je vypuzen vzduch a po uvolnění stisku se zpětně nasaje voda. Podobným stlačením nebo spíše stahem reaguje fena na tlak v pochvě a snaží se psa vypudit. V pravidelných intervalech pak následuje stah a uvolnění a lze očekávat, že ve stejných intervalech fena spermie nasává a posouvá. Na některé feně je přímo vidět, jak stahy v podobě vln probíhají, některá k hrůze nezkušeného majitele doplňuje celou záležitost hlasitým projevem. Svázání se tedy jeví jako velmi nutná součást úspěšného krytí. V žádném případě ale nelze tvrdit, že tam, kde nedojde k viditelnému svázání nebo kde spojení trvá velmi krátkou dobu (+/- jednu minutu), nemůže dojít k oplození. To je důležité z hlediska případné změny psa. Pokud pes na fenu naskočil a mohlo dojít byť jen ke kratičkému vniknutí pyje do pochvy, je třeba krytí považovat za uskutečněné. Pokud bychom totiž došli k závěru, že ke spojení nedošlo a jeli za jiným psem, mohli bychom, byť neúmyslně, udělat chovatelský přestupek. Jiný pes by byl uveden v průkaze původu štěňat a jiný by byl skutečným otcem.
   
Po určité době se pes od feny oddělí. V některých případech překrvení pohlavních orgánů psa ještě přetrvává a je tedy třeba chvíli dávat pozor, aby se neporanil. Po uskutečněném krytí je vhodné zkontrolovat, zda se předkožka psa dostala do normální polohy a zda nedošlo k zaškrcení.
   
Samostatnou kapitolu tvoří nežádoucí krytí. Rozzuřený majitel feny mívá často snahu svázání přerušit a psa od feny oddělit. Je to jednání nadmíru nesmyslné. Snadno dojde k poranění psa nebo feny a část ejakulátu už je stejně tam, kde má být a přerušeno je tedy krytí, nikoliv březost.

Otazníky kolem reprodukce 4.

Lovecký pes 4/2007
Vladimíra TICHÁ

Krytí nebo chceme-li pohlavní akt psů, je věc přirozená a může se tedy zdát, že i snadná. Zkušenost učí, že v praxi to může vypadat úplně jinak. Slovo může, je zcela na místě, protože ve většině případů a podle zákona schválnosti zcela určitě tam, kde se jedná o ze strany majitele nechtěné spojení, probíhá krytí zcela bez problémů. Přece jen ale jsou případy, kdy krytí není zdaleka tak jednoduché, jak bychom si přáli.

K tomu, aby se pes s fenou spojil, stačí někdy jeden skok, častěji je však skoků třeba daleko více. Pokud se pes o spojení snaží delší dobu neúspěšně, je rozumné oba jedince na krátkou dobu oddělit. Pes si odpočine a jeho aktivita bývá pak důraznější. Důvodů, pro které se krytí neuskuteční okamžitě, může být více. Záleží na připravenosti feny, zkušenosti a vzrušení psa a někdy také na poměru velikosti obou jedinců. Pokud bychom pustili fenku na vrcholu říje volně do prostor, kde může potkat psy, vybrala by si ženicha podle svých (určitě ne našich) představ a krytí by asi proběhlo zcela bez potíží. Horší už to může být se psem, kterého jí vybral člověk. Instinkt pravděpodobně feně říká, že určitá rozdílnost je větší zárukou životaschopnosti potomstva. Proto se může stát, že fena, která se nabízí kdejakému „vořechovi“ způsobem, který vyvolává u majitele pocit studu, šampiona svého plemene odmítá. Jsou feny, které odmítají jakéhokoliv psa. Důvodů může být řada. Patří sem přílišné polidšťování fen, nedostatečná orientace v rámci svého druhu zapříčiněná špatně prožitým obdobím ranné socializace i přílišné zasahování člověka do krytí. U některých plemen, například v případě teriérů, způsobuje problémy i značný temperament fen a jejich snaha získat v rámci možností dominantního partnera. Instinkty pracují i v době, kdy většinu životních problémů za psa řeší člověk. Fena prostě chce psa, který ji zkrotí, psa silného fysicky i konstitučně, psa, který bude předávat potomstvu vlastnosti, které by mu umožnily přežít i v náročném prostředí.
   
Neochota ke spojení se může projevit tím, že fenka před psem uhýbá, sedá si a prut používá jako pokličku, kterou zakrývá přezku. V horších případech je agresivní a je schopna pokousat krycího psa i všechny lidi kolem. Takovou fenu je třeba přidržet nebo eventuálně pacifikovat zavázáním mordy. Košík nebývá nejlepším řešením. Je-li kožený, fena přes něj stejně kousne, je-li kovový, uhodí jím. Tkaloun kolem čelistí nejen znemožní použití zubů, ale i odpoutá pozornost feny od ostatního dění. Pokud je třeba fenu přidržet, je nutné ponechat psovi potřebný prostor tak, aby ji mohl uchopit hrudními končetinami. Tento prostor není zachován pokud například majitel drží fenu mezi koleny nebo když se znehybnění feny zúčastní více lidí. Přidržet fenu by ale nemělo znamenat, že se k ní chováme způsobem, který lze nazvat znásilněním. Pokud se fena brání nepřiměřeně, je třeba začít hledat, kde se stala chyba. Ta může být ve špatně zvoleném dnu krytí, nedostatečné kvalitě říje, anatomické stavbě těla a také nám může příroda tímto způsobem dávat najevo, že fena se k reprodukci prostě nehodí a sama to velmi dobře ví.
   
Samotné krytí může být u některých jedinců či plemen problémem. Je tedy třeba vždy počítat s dostatečnou časovou rezervou i s nutností navštívit psa s fenou opakovaně. Jsou psi, kteří nakryjí fenu kdykoliv a kdekoliv. Naopak jsou psi, kteří vyžadují svoje vlastní prostředí. Většinou se doporučuje, aby, pokud je to možné, byla fena přivedena ke psovi, nikoliv pes k feně. Pes je ten, který má odvést určitý výkon. Je tedy třeba, aby byl v psychické i fyzické pohodě. Povezeme-li psa, který obtížně snáší cestování a například zvrací v autě, za fenkou vzdálenou sto kilometrů, může se stát, že na konci cesty bude tak vyčerpaný, že neprojeví o čtyřnohou nevěstu sebemenší zájem. Agresivní projevy dominantní feny budou v jejím domácím prostředí asi daleko výraznější, než v podmínkách jí cizích. Dobré zkušenosti jsou tam, kde si pes zvykne na jakýsi „krycí rituál“. Stejná místnost, zahrada nebo výběh nebo případná stejná protiskluzná podložka mohou v budoucnu odstranit řadu potíží. Pes prostě ví, že na tomto místě připravená fena má být krytá a to ho na celou akci předem náležitě připraví. Prostředí pro krytí by mělo být klidné a čisté. Ideální je, pokud krytí může probíhat venku. Ne vždy je to ale z praktického hlediska možné. Pokud ke krytí dochází v místnosti, měla by být podlaha nebo podložka neklouzavá. Je třeba počítat s tím, že pes potřebuje vyvinout značnou sílu a potřebuje se při tom pánevními končetinami opřít. Plovoucí podlaha mu určitě oporu neposkytne, spíše lze očekávat problémy.
   
Většina majitelů fen očekává, že se krytí odbude rychle , mezi „odjezdem dvou rychlíků“. Oba jedinci ale potřebují čas a klid. Škodí nejen spěch, ale i početné obecenstvo. Nejrozumnější je, když se celé záležitosti mimo psů zúčastní ten, kdo doprovází fenu a majitel nebo držitel psa. Krytí feny by určitě nemělo být součástí rodinného výletu, kterého se vyjma dětí zúčastní ještě hluchá prababička a upovídaná tchýně. Pokud nedojde (mezi vrátky) k okamžitému spojení psa a feny, jeví někteří chovatelé znepokojení a snaží se zasahovat. Pokud chceme pomáhat, je třeba postupovat tak, abychom neublížili.
   
Některé problémy je možné snadno vyřešit, někdy to prostě nejde. Mezi snadno řešitelné například patří potíže vyplývající z neúměrného rozdílu ve velikosti psa a feny. Dochází k nim tam, kde se setká malý pes a velká fena nebo naopak velký pes a malá fena. Pomoci může podložka pod končetinami menšího z partnerů nebo třeba jen krytí na svažitém terénu. Trochu složitější to může být tam, kde se pes snaží fenu krýt, ale má problémy s technikou spojení. Je sice možné se pokusit jej opatrně zavést, ale řada psů reaguje velmi negativně a o fenku ztrácí zájem. Opačný pól pak tvoří psi, kteří jsou do té míry dráždiví, že při jakémkoliv dotyku okamžitě ejakulují. Naprosto ztracená je situace, kdy pes nemá o fenu zájem a sám se aktivně o krytí nesnaží. Pak je veškerá snaha pomoci většinou zcela zbytečná. Vysazovat psa na fenu nebo ho k ní přidržovat má opačný efekt, než který nezkušený pomocník očekává. V takovém případě se nabízí několik možností. Lze fenu nechat nějakou dobu u majitele psa a doufat, že si to časem pes a fena zařídí sami. Lze odejít i s fenou a pokud je ještě možnost, pokusit se o krytí některý z následujících dnů. Třetí možností je vyhledat jiného psa. Rozumný chovatel se o krytí psem, který nemá o fenu přirozený zájem, nesnaží. Může se stát, že určitá fena psovi nevyhovuje nebo že pes není momentálně v dobré kondici. Pokud by se stejným způsobem stavěl i k dalším fenám, je třeba zvážit možnost jeho dalšího využití v chovu.
   
Pokud se krytí nezdaří, mají chovatelé většinou snahu hledat vinu ve psovi. „Přivedl jsem mu tak krásnou fenu a on s ní nic nesvede!“ Někdy je to i pravda. Současní psi a to zvláště psi luxusnějších plemen to nemají jednoduché. Jejich majitelé se soustředí na složení předepsaných zkoušek a absolvování výstav. Přirozené projevy psa samce často nesou nelibě a zakazují je. Pak přivedou například tříletému psovi fenu a očekávají, že bude rychle a bezproblémově krýt. I u psů, jejichž majitelé složitost situace chápou může dojít k tomu, že první nebo možná i druhá fenka odejdou, aniž by ke krytí došlo. Mladý pes prostě potřebuje získat určitou zkušenost. V okamžiku, kdy přijde „jak na to“, problémy určitě ustanou. Někdy to ale chce čas a také pochopení ze strany majitelů fen.
   
Potíže mohou být zapříčiněny i fenou. Nejčastějším důvodem je špatně určený termín krytí. Problémy mohou být také psychického rázu - fena se odmítá dát krýt, mohou být ale zaviněny i nedostatky nebo přímo závadami ve stavbě těla feny. U některých plemen se objevuje vrozené zúžení pochvy. Někdy se jedná o defekt operativně odstranitelný, někdy s tím ani zkušený chirurg nemůže nic udělat. Takovou fenu prostě nenakryje ani sebelepší a sebezkušenější krycí pes. Pokud se tedy pes snaží, fena staví a ke spojení přesto nedochází, je třeba vyhledat veterináře a nechat fenu vyšetřit. Někteří „taky chovatelé“ se v takovém případě snaží prstem ověřit, zda je fena otevřená a eventuálně tak připravit prvničku ke krytí. Podobný přístup je nejen neetický, ale hrozí nebezpečí, že dojde k poranění nebo zanesení infekce. Stejně rizikové je vymazávání pochvy fenky olejem, které někteří chovatelé provádějí ve snaze psovi krytí usnadnit.
   
O tom, jak má vypadat přirozené krytí většina dnešních chovatelů ví. Stále ale přetrvávají určité pověry. Mezi ně například patří představa, že nakrytá fena se uzavírá a nemůže tedy dojít ke spáření s jiným psem. Opak je pravdou. Pro některé fenky je úspěšné spojení impulsem k tomu, aby si co nejrychleji našly ještě dalšího partnera. Fenu po krytí je prostě třeba hlídat. Jinak se nám může stát, že budeme mít vrh po úplně jiném otci nebo otcích, než jsme si představovali. Množné číslo používané v souvislosti s otci je zcela na místě. Opravdu je možné, že jedna fenka má v jednom vrhu potomstvo po více psech.
   
Krytí proběhlo úspěšně a chovatel si říká, že asi má v kalendáři červeně vyznačený možný termín porodu. Určitě si ale klade otázku: „Zabřezla nebo nezabřezla?“ Možnosti, jak to zjistit, se dají dělit do dvou kategorií. Slušně vybavené veterinární pracoviště dokáže pomocí ultrazvuku zhruba okolo třicátého dne březost celkem spolehlivě určit. Existuje i speciální vyšetření krve, které se dělá zhruba ve stejném období, které je ale natolik finančně náročné, že se většinou u nás neprovádí. Okolo dvacátého osmého dne březosti je u fen ochotných se nechat vyšetřit možné nahmatat v dutině břišní útvar, který připomíná růženec. Leccos nám může napovědět i chování feny. Řada čtyřnohých nastávajících matek se do určité míry mění. Stávají se mazlivější, přítulnější a pomalejší a to již v celkem krátké době, tedy deset až čtrnáct dní po krytí. Jiné feny chování nemění vůbec a je třeba se řídit dalšími příznaky. Patří mezi ně typická změna vzhledu struků, které již před polovinou březosti (20 - 30 den) zduří a ztuhnou a ční z mléčné lišty jako gumové špuntíky. U některých fen struky mění i barvu a jsou tmavě růžové s viditelnými dvorci u základny. Zvláště v první polovině březosti je možné vidět zvětšení objemu těla fenky v oblasti posledních žeber. Existují chovatelé, kteří s centimetrem v ruce sledují, zda fenka „kyne“ či ne. Velmi typickým příznakem je vzhled vnějších pohlavních orgánů, konkrétně přezky. Pohlavní orgány jsou jakoby prosáklé, přezka zůstává zduřelá a často je možné vidět typický hlenovitý sekret. Ten někdy majitele fen děsí, protože se bojí, že je příznakem zánětu. Opak je pravdou. Příroda si mateřství velmi pečlivě chrání a hlenovitý sekret v pochvě je vlastně jakousi proti infekční bariérou. Obsahuje nejen lepivý hlen, ale i značný počet leukocytů, tedy buněk, které se s infekcí dokáží v rámci možností vypořádat.

Zdroj :Lovecký pes-autor Vladimíra Tichá