Yorkšírský teriér-Bessy

OTAZNÍKY KOLEM REPRODUKCE 1.

Reprodukce = vytvoření, napodobení, obnovení, rozmnožení
Encyklopedický slovník

Slovníky cizích slov dávají termínu „reprodukce“ celou řadu různých významů. Hovoří-li se ale o reprodukci v souvislosti se zvířaty, bude možná někdo přemýšlet o obrázcích či fotografiích, většinu lidí ale napadne souvislost se slovem dalším a tím je chov. Ten bývá vysvětlován jako lidská činnost, týkající se určitého druhu zvířat, popřípadě určité systematické skupiny zvířat, chovaných člověkem pro užitek nebo zábavu. Chov v sobě zahrnuje plemenitbu, vlastní chov, odchov mladých zvířat, výživu, krmení a způsob užitkového popřípadě jiného využití. Pokud se nad definicí chovu zamyslíme zjistíme, že je to oblast značně rozsáhlá, ale že začíná i končí u mláďat. Prostě bez reprodukce nebo chceme-li rozmnožování to nejde. Bez štěňat nebudeme mít dospělé psy, které je možné cvičit, používat při výkonu práva myslivosti nebo vystavovat na výstavách a nebudeme mít ani rodiče pro potomstvo, které je základem pro pokračování chovu. Od slova chov je odvozeno označení „chovatel“. Z hlediska platných zákonů je to každý, kdo má v držení nějaké zvíře a je jedno, jestli to je rybička, pes nebo kůň. Z hlediska kynologického jsou chovateli nazýváni lidé, kteří vlastní chráněný název chovatelské stanice a kteří odchovávají štěňata jednoho nebo více plemene. O tom, že termín „chovatel“ je termín nesmírně široký a že mezi chovateli jsou lidé různí, asi není nutné nikoho přesvědčovat. Jsou chovatelé, kteří odchovají jeden vrh a dále je psi příliš nezajímají. Nepříjemná a takřka neřešitelná je skutečnost, že existují chovatelé, pro které se spíše hodí název množitelé. Ten snad ani nesouvisí s počtem odchovaných štěňat, ale spíše s nekvalitní péčí o ně a se snahou odchovat a prodat co největší množství psů, přičemž kvalita a zdraví jsou méně důležité než získané finance. Ke štěstí psů samotných i lidí okolo nich převažují chovatelé, kteří plemenitbě a odchovu štěňat věnují patřičnou pozornost.
     
V posledních deseti až dvaceti letech se chov psů potýká nejen s tradičními problémy typu zákonů, výživy, chovných podmínek, péčí o štěňata a s tím, že není úplně jednoduché pro ně najít odpovídající nové majitele, ale u řady plemen začíná být velkým problémem prostá schopnost reprodukce. Potíže postihují psy i feny a orientačně se dají rozdělit do dvou oblastí. Tou první jsou poruchy reprodukčního chování a tou druhou poruchy funkční. Do první kategorie patří například nezájem o feny a neschopnost normálně krýt v případě psů a neochota přijmout psa nebo chybějící mateřské chování v případě fen. Do druhé kategorie patří například špatná nebo kolísavá kvalita ejakulátu psa nebo neschopnost fen zabřeznout či normálně donosit a porodit štěňata. Někdy je velmi obtížné odhalit, co vyvolalo reprodukční potíže. Příčin může být celá řada. Roli hraje vliv životního prostředí, změněný přístup k chovu nebo spíše k jeho prioritám a v poslední době se hodně hovoří i o infekčních chorobách například o herpesviróze či brucele canis.
     
Jsou problémy, které nejsou odstranitelné, např defekty v průběhu pohlavních orgánů. Jsou problémy, které odstranitelné jsou, ale které by se odstraňovat asi neměly, protože mohou být dědičně podmíněné. Do této kategorie patří např. potraty v důsledku špatných hormonálních poměrů v organizmu feny nebo celé rodiny fen a dokonce i celá plemena potýkající se s neschopností normálně rodit. Jsou ovšem i problémy, které reprodukce schopnost jako takovou neovlivňují a které je možné bez větších potíží vyřešit. Řada jinak normálních fen se totiž vymyká literaturou uváděnému průběhu hormonálního cyklu a běžně doporučované termíny krytí, tedy 11. – 12. den od začátku barvení, u velkého počtu fen neplatí. Podobná situace je i u fen.
     
Pokud pes nekryje nebo po něm opakovaně nezabřezávají feny, většinou o něj chovatelé ztrácí zájem. Trochu jiná je situace u fen. Řada lidí se snaží i z opakovaně nezabřezávající feny „vymámit“ štěňata. Z hlediska jedné feny a jednoho majitele je to asi pochopitelný přístup. Otázkou je, jak moc je to rozumné z pohledu plemene jako celku. Chovatel hodný toho jména by měl mít schopnost říci: „Je to krásná fena, je to pracovně zdatná fena, je to ale obtížně zabřezávající fena a k tomu špatná matka a chovat na ní tedy nebudu!“ K tomu, aby něco takového mohl prohlásit, ale musí mít povědomost o anatomii a fyziologii psů obecně a fen zvlášť. Následující povídání je asi jen opakování toho, co většina lidí okolo psů zná, ale určitě neuškodí si základní údaje připomenout.
     
Pohlavní orgány feny se dělí na vnitřní a vnější a jsou uloženy ve střední a zadní části dutiny břišní a v celém rozsahu pánevní dutiny. Skládají se z vaječníků, vejcovodů, dělohy, děložního krčku, pochvy a poševní předsíně. Hranici mezi vnitřními a vnějšími pohlavními orgány tvoří děložní krček.
     
Vaječníky jsou párové pohlavní žlázy, ve kterých se vyvíjejí a uzrávají samičí pohlavní buňky - vajíčka. Ta jsou uložena v povrchové části vaječníku a jsou obklopena vrstvou buněk. Během vývoje vajíčko roste, buňky, které jej obklopují, se množí a vytvářejí vaječné váčky - folikuly. V nich postupně vzniká dutina vyplněná mokem. Takto utvářený váček se nazývá Graafův folikul. Buňky, které tvoří jeho stěnu, se v místě, kde je uloženo vajíčko, vyklenují nad povrch vaječníku. V době říje zralý Graafův folikul praskne, tekutina v něm uložená se vylije a strhává s sebou vajíčko, které padá do rozšířené části vejcovodu. Doba, kdy se vajíčka uvolňují a opouštějí vaječník, se nazývá ovulace. Stěna Graafova folikulu po odchodu vajíčka zbytní a začíná se vytvářet tak zvané žluté tělísko. Fena se s určitou „zásobou“ vajíček rodí a v průběhu jejího života jsou ve vaječnících přítomna vajíčka v různém stupni vývoje.
     
Vejcovod je párová zvlněná hladkosvalová trubice o délce čtyřicet až sedmdesát milimetrů a šířce jeden až tři milimetry. U vaječníku je tato trubice rozšířena v nálevku vejcovodu, která slouží k zachycení vajíčka. Druhý konec vejcovodu vyúsťuje v rohu děložním. Vnitřek vejcovodů je vystlán sliznicí, která vytváří řasy a je pokryta jemnými řasinkami. Taková stavba umožňuje posun vajíčka směrem k děloze. Ve vejcovodu dochází u domácích druhů zvířat k oplození (fertilizaci) vajíčka. Děloha feny vytváří vhodné prostředí pro vývoj zárodku a později i plodu. Má dva poměrně dlouhé válcovité rohy a krátké tělo. Uvnitř rohů a těla děložního je dutina děložní, kterou od pochvy odděluje děložní krček (cervix). Ten je u feny poměrně krátký a jeho vnitřní a zevní branka spolu splývají. Středem děložního krčku probíhá kanálek, který se fyziologicky povoluje jen v době říje a při porodu. Děložní krček je místem, kde končí vnitřní a začínají vnější pohlavní orgány feny.
     
Směrem k zádi feny pokračují pohlavní orgány pochvou (vaginou) . Ta navazuje na děložní krček, u kterého je u většiny fen ampulovitě rozšířena. To má svůj význam při spojení psa a feny. Sliznice poševní je krytá speciální sliznicí, hovoří se o tak zvaném dlaždicovitém vrstevnatém epitelu. Sliznice poševní mění v průběhu pohlavního cyklu svůj vzhled. Reaguje tak na hormonální změny v organizmu feny a změny sliznice stejně jako utváření pochvy hrají velkou roli při krytí. Na pochvu navazuje tak zvaná poševní předsíň. V místě přechodu pochvy v poševní předsíň je mírné zúžení. V této oblasti lze najít vyústění močové roury a také hymenální prstenec, který u mladých zvířat tvoří podklad pro slizniční řasu nazývanou panenská blána. Poševní předsíň většinou neprobíhá vodorovně, ale směrem k přezce klesá a v konečné části svírá s pomyslnou linií břicha feny úhel větší než čtyřicet pět stupňů. Poslední částí pohlavních orgánů je přezka (vulva) , která je vstupní branou do pohlavních orgánů feny. Je tvořena dvěma stydkými pysky, které se stýkají v horní a spodní spojce.
     
K tomu, abychom si udělali základní představu o tom, co se ve feně z hlediska reprodukce odehrává, nestačí jen stručný popis stavby pohlavních orgánů, ale je třeba si ještě připomenout, jak pracují.
     
Zvířata lze mimo jiné dělit podle počtu v roce probíhajících říjí. Například pan O´Reece ve vynikající knize Fyziologie domácích zvířat, kterou vydalo nakladatelství Grada, hovoří o „estrálním cyklu“ a tímto termínem označuje rytmické změny v chování pozorované u všech savců, které zahrnují pravidelná, ale omezená období svolnosti k páření. Pes patří mezi tak zvaná zvířata diestrická, tedy ta, u kterých k říji dochází dvakrát ročně. Z praxe je známo, že tento údaj vždy neodpovídá skutečnosti. Některá původní plemena si stále zachovávají jednu říji v roce a naopak výjimkou nejsou feny, které barví třikrát ročně. Pohlavní cyklus feny řídí celá řada vzájemně propojených hormonů. Patří mezi ně:
     
GnRH – důležitý hormon vznikající ve spodní část mezimozku (hypotalamu) , který v součinnosti s vnějšími vlivy startuje uvolňování dalších pohlavních hormonů. Někdy bývá označován jako uvolňující luteinizační hormon;
     
FSH – folikuly stimulující hormon - podněcuje růst a zrání jednoho nebo více folikulů;
     
LH - luteinizační hormon - hraje rozhodující roli při ovulaci a utváření žlutého tělíska;
     
Estradiol – tvoří se ve folikulech a mimo jiné je zodpovědný za projevy říje;
     
Progesteron - vytváří se ve žlutém tělísku a u březích fen je produkován také placentou. Má celou řadu úkolů a například brání dozrávání dalších folikulů a ovulaci a tím vlastně chrání případnou březost feny.

     
Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo sedmi až osmi měsíců, plemena velká o něco později. Pohlavní cyklus feny lze rozdělit do několika období. Jednotliví autoři se v jejich počtu i označení mírně rozcházejí. Například výše zmíněný O´Reece uvádí: proestrus, estrus, metestrus a diestrus.
     
První fází říje feny je proestrus. Chovateli psů bývá toto období označováno jako barvení a je typické krvavým výtokem, otokem přezky a častým močením - značkováním. Příčinou krvácení je průnik červených krvinek z cév v děložní sliznici. Během proestru stoupá koncentrace estradiolu a dochází k zesílení poševní sliznice, která je na pohled překrvená, oteklá a spíše lesklá. Proestrus trvá přibližně osm dní, existují ale značné plemenné i individuální odchylky. V tomto období fena většinou psa nepřijme. Na konci proestru prudce stoupá hladina luteizačního hormonu. Období bývá označováno jako LH peak, nebo LH vlna a trvá poměrně krátkou dobu – dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin. V průběhu proestru mírně stoupá hladina progestreonu.
     
Druhá fáze pohlavního cyklu feny, estrus, bývá označována jako hárání nebo vlastní říje a je obdobím, na které se soustřeďuje pozornost chovatele. V této fázi dochází k ovulaci a mělo by tedy dojít i k případnému krytí. Původně krvavý výtok se mění v narůžovělý až bezbarvý a otok přezky u většiny fen opadá. Změny prodělává i poševní sliznice. Bledne, osychá a je výrazně vyřasená, dalo by se říci, že je přímo „lepivá“. Stav poševní sliznice je faktorem, který ze strany feny ovlivňuje tak zvané „svázání“ psa a feny. V období estru většina fen vyhledává psy, dává ocas na stranu a výrazně se staví. Zhruba dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin po LH peaku dochází k ovulaci. Ovulovaná vajíčka ale ještě nejsou připravená k oplození. Ve vejcovodu probíhá jejich další příprava nebo spíše dozrávání (kapacitace) , které je hotovo asi za dva až tři dny. V průběhu ovulace a po jejím skončení dochází k luteinizaci některých buněk ve stěně folikulu a začíná se vytvářet žluté tělísko. V souvislosti s tím stoupá hladina progesteronu v krevním séru. Období hárání (estrus) trvá zhruba pět až devět dní.
     
Třetí fáze cyklu, metestrus, je označována jako fáze luteální. Probíhá padesát až šedesát dní u březích a šedesát až devadesát dní u nebřezích fen. Metestrus je vlastně obdobím, po které je funkční žluté tělísko (corpus leuteum). Pokud je fena březí, končí jeho činnost porodem. U nebřezích fen dochází k pomalému ústupu (regresi) žlutého tělíska, pro kterou je charakteristický postupný pokles hladiny progesteronu až na základní hodnotu. Z hlediska zevních příznaků je u nebřezích fen metestrus obdobím obtížně hodnotitelným nebo spíše z větší části obdobím bez vnějších příznaků. Výtok postupně ustává. Fena odmítá psy i když je pro ty méně zkušené na začátku metestru stále přitažlivá. Poševní sliznice je v první části metestru ochablá, mramorovitá a spíše lesklá. Postupem času se vrací do klidového stavu. Uzavírá se děložní krček a sekret, který z počátku metestru bývá naoranžovělý, přechází přes tmavší sekret masového charakteru v čirý hlen a postupně vymizí úplně. Metestrus trvá dva až tři měsíce.
     
Poslední fáze cyklu - anestrus je obdobím klidovým. Progesteron v krevním séru vykazuje základní hladinu a poševní sliznice je kryta maximálně dvěmi vrstvami dlaždicovitého epitelu a na pohled je pružná, lesklá, bez výrazného řasení. Sekret vymizí zcela, v některých případech přetrvává nepatrné množství čirého hlenu. Délka anestru je plemenně i individuálně variabilní, z převážné části udává délku meziříjového intervalu, který se pohybuje obvykle mezi sto dvaceti pěti až sto padesáti dny.
     
Průběh hormonálního cyklu feny je možné sledovat prostřednictvím laboratorních vyšetření. Na to, co, jak, kdy a proč se dělá, bude zaměřeno příští pokračování.

Otazníky kolem reprodukce 2.

Lovecký pes 2/2007-Vladimíra TICHÁ

„Byl jsem krýt u kamaráda. Jeho pes si k feně čuchl, ohrnul pysk a šel pryč. Teď se mně všichni smějí, že ani nepoznám, kdy je fena ke krytí. Přitom jsme tam jeli jedenáctý den. Fena je moc šikovná a štěňata po ní bych chtěl. Co s tím?“
z veterinární ordinace

Literaturou popisovaný průběh hormonálního cyklu feny a z něj vyplývající optimální doba pro krytí se na první pohled zdají být záležitostí jednoduchou. Starší chovatelé také vědí, že podobně jednoduché to bylo i v praxi. Běžná fenka barvila okolo osmi dnů, výraznou ochotu k páření projevovala okolo dvanáctého dne a zevní příznaky říje odeznívaly po třech týdnech. Zabřezávalo zhruba 80 – 85 % krytých fen a reprodukční potíže byly ojedinělé. I v dobách dřívějších ale existovala plemena, která se běžně popisovanému průběhu říje vymykala. Například u anglických bulteriérek byl vhodný ke krytí zhruba sedmnáctý den od prvních příznaků barvení. V současné době je situace úplně jiná. Kynologickou literaturou a chovateli doporučované dny určené na základě prvních příznaků barvení dnes u řady fen neplatí a stále častěji se vyskytuje méně typický průběh říje. V řadě případů jsou zevní příznaky nevýrazné, některé feny mají první fázi říje (barvení - proestrus) zkrácenou a vhodný den krytí je daleko dříve, než v běžně doporučovaný den jedenáctý až dvanáctý. Neméně početné jsou feny, u kterých je situace opačná a ovulace a tedy i optimální termín krytí se posunují na dobu pozdější. Běžný chovatel pak obtížně odhaduje, kdy krýt, fena nezabřezne a začíná se rozjíždět kolotoč dohadů, proč tomu tak je. Hledají se příčiny v podobě infekčních chorob, dědičně podmíněných problémů a hormonálních poruch. Všechny uvedené důvody mohou samozřejmě schopnost feny zabřeznout ovlivnit. Často je ale důvod daleko jednoduší a spočívá prostě ve špatně zvoleném termínu krytí.
     
Z uvedeného vyplývá, že řídit se dnem říje nemusí být u všech fen vyhovující. Otevírá se tak otázka: „Co s tím?“ Určitou orientaci může poskytnout chování feny. Teoreticky by fena v první fázi říje (proestrus) měla psa odmítat, v druhé (estrus) dávat proutek stranou, stavět se a psa sama vyhledávat a ve třetí fázi (metestrus) zase ochotu ztrácet. V praxi to často vypadá jinak. Existují feny, které se psovi staví od prvního do posledního dne a existují i feny, které po celou dobu psa odmítají. Do druhé kategorie často patří plemena teriérů. Jejich přístup nespočívá ani tak v neochotě k páření, jako spíše ve snaze vyhledat silného otce pro své potomky. Pokud je pes dostatečně razantní, fenku rychle zkrotí a z rozběsněné fúrie se stává přítulný a ochotný beránek. Orientace podle chování feny tedy může, ale nemusí fungovat. O štěstí může hovořit chovatel, který má k dispozici šikovného psa. Takový „psí profesor“ si k fence čichne a je-li vhodná doba ke krytí, chce ji, není-li, fenu odmítá. Je ale třeba si uvědomit, že podobné chování nevykazují všichni psi. Řada z nich je totiž ochotná krýt fenu v jakékoliv fázi říje a existují psi, kteří si akt páření nespojují s vůní háravé feny, ale s prostředím, ve kterém jsou zvyklí krýt. Má-li takový pes na správném místě postavenou i nehárající fenu, nad ničím nepřemýšlí a okamžitě kryje. Pro běžného chovatele je často obtížné postupovat tak, jak bylo dříve zvykem, tedy vodit fenku ke psovi opakovaně po několik dní. Takřka vyloučené to je v případě zahraničních krytí, kde nutnost setrvat u psa delší dobu citelně zvyšuje finanční náklady a při vytíženosti hodně žádaných psů je opakované krytí z praktického hlediska problémem. Určitým řešením může být určení optimálního dne krytí na základě laboratorního vyšetření. Dělá se již poměrně dlouhou dobu, zdá se, že v poslední době nabývá na důležitosti a je také ze strany chovatelů žádanou službou. Používány jsou tři vzájemně se doplňující typy vyšetření. Patří mezi ně hodnocení gynekologického nálezu, cytologické vyšetření sliznice poševní a stanovení hladiny progesteronu v krvi feny.
     
Gynekologický nález -poševní sliznice prodělává v průběhu hormonálního cyklu výrazné změny. Na začátku barvení je lesklá, oteklá a překrvená. V době ovulace bledne, osychá a je výrazně zřasená. S končící říjí poševní sliznice ochabuje, ztrácí řasení a často bývá mramorovitá. Na první pohled se může zdát, že gynekologické vyšetření pro určení optimálního dne krytí stačí. Praxe je ale trochu složitější, probíhající změny se mohou vzájemně prolínat a gynekologické vyšetření může posloužit spíše jako hrubá orientace, než jako korektní podklad pro určení dne krytí. Má však ještě jeden nezanedbatelný význam. Odhalí totiž případné nesrovnalosti v průběhu pohlavních orgánů feny od přezky k děložnímu krčku. Je pravdou, že u loveckých plemen se různé anomálie vyskytují ojediněle, přesto je ale rozumné o problému, který může technicky ovlivnit krytí (pes se do feny nedostane) nebo průběh porodu, vědět.
     
Cytologický nález –cytologie je věda zabývající se buňkou. V případě určení optimálního dne krytí je cytologické vyšetření zaměřené na buňky poševní sliznice. Jejich početní zastoupení, tvar i například schopnost přijímat různá barviva se v průběhu cyklu mění a na jejich základě je možné odhadovat, v jaké fázi se fena nachází. I tady platí, že se probíhající změny mohou prolínat a například je velmi těžké podle buněčného nálezu odhadnout, zda je fena ještě ve fertilní (tedy oplození schopné) fázi, či těsně za ní. I cytologické vyšetření má své další významy, mezi které například patří zjištění většího množství bakterií v preparátu, které může upozornit na zvýšené riziko onemocnění feny.
     
Velkou roli hraje způsob, jakým se vzorek na cytologické vyšetření odebírá. Je totiž třeba se dostat až na klenbu poševní v oblasti těsně před děložní krčkem a to bez speciálního vybavení není možné. Stejný problém samozřejmě nastává i při vyšetření gynekologickém.
     
Stanovení hladiny progesteronu – je určitě nejpřesnějším způsobem, jak určit optimální den krytí. Vyšetření zaměřená na hladinu progesteronu v krvi mohou být prováděna metodou semikvantitativní nebo kvantitativní. Druhý typ metod podává přesnější výsledky a lze jej považovat za vhodnější. I stanovení hladiny progesteronu má svá pravidla. Do této oblasti patří například korektní odběr vzorku a jeho včasné zpracování. Pro vyhodnocení vyšetření je třeba znát nejen prosté číslo, ale i jednotky, ve kterých je množství progesteronu uvedeno. Pro běžného člověka se to asi zdá být nepochopitelné a situaci možná objasní z dob školní docházky známý příklad. I malí žáčci vědí, že jeden litr olova nemá stejnou váhu jako jeden litr peří. 
     

     
Chovatelům by určitě vyhovovalo, pokud by mohli s fenkou přijít na začátku barvení a veterinář by jim na základě vyšetření řekl: „Kryjte za devatenáct dní, přesně v deset hodin dopoledne“. Asi by si také přáli, aby stanovený den krytí platil pro všechny říje dané feny. Tak jednoduché to ale není. Uvedené způsoby stanovení optimálního dne krytí mají časově omezenou vypovídající hodnotu a na jejich základě je možné určit den krytí maximálně na čtyřicet osm hodin dopředu. V praxi to znamená, že zvláště u fen s pozdějším termínem ovulace, je třeba vyšetření opakovat. Počítat je třeba i s tím, že fenka není stroj a že průběh jednotlivých říjí může být odlišný.
Není možné předpokládat, že běžný chovatel bude s každou fenkou před krytím absolvovat popsaná vyšetření. Zvažujeme čas i finance, které máme k dispozici a vzhledem k tomu, že normální fena má optimální dobu krytí pět až šest dní, je pravděpodobnost, že se „strefíme“ do toho správného, celkem velká. Přesto je ale dobře vědět, že možnost určit laboratorně optimální den krytí existuje. Určitě je výhodnější absolvovat jedno nebo dvě vyšetření, než během jednoho týdne jet dvakrát do Holandska. Své místo má určení optimálního dne krytí v případě, kdy si chovatel není jistý, kdy fenka začala barvit a velký význam může mít u opakovaně nezabřezávajících fen. Pomůže odhalit neplnohodnotné nebo tak zvaně „rozštěpené říje“, ke kterým dochází v případě, kdy například fena nebarví ve svém termínu, ale říji vyvolá společnost jiné hárající se feny. Občas bývá tento typ vyšetření používán u fen „hříšnic“, tedy v případě nežádoucího krytí, kdy chovatel zvažuje možnost přerušení březosti. To, jak známo, nemusí vždy proběhnout bez následných problémů a je tedy rozumné vědět, zda fena byla ve fertilním období či ne.
     
Z hlediska chovu psů jako celku patří laboratorní určení optimálního dne krytí k akceptovatelným metodám. Jeho smyslem není ovlivňovat leckdy dědičně podmíněnou nedostatečnost v oblasti reprodukce, ale pouze určit termín krytí u jinak zdravých fen.

Schopnost reprodukce je jedním ze základních projevů živého organismu a právě zde můžeme v posledních letech u psů sledovat negativní dopad životních podmínek. Reprodukční potíže se stávají stále častěji problémem, s kterým se chovatelé obracejí na veterináře, problémem, který nelze vždy zdárně vyřešit a také problémem, jehož kladné řešení nemusí být z hlediska populace určitého plemene vždy rozumné. Před patnácti či dvaceti lety se považovalo za normální pokud zabřezlo cca 80% krytých fen. Podle dostupných údajů i podle mých praktických zkušeností v posledních letech toto číslo kleslo přibližně o 20%. Svoji roli zde hraje samozřejmě výše zmíněné životní prostředí, ale také způsob výživy a přístup majitelů a chovatelů psů k plemenitbě a ke všemu co s ní souvisí. Pokusme se probrat základní aspekty reprodukce tak, abychom si utvořili představu o tom co je a co není fysiologické, kde a jak můžeme pomoci, kde se asi dopouštíme nejčastějších chyb a co by již z hlediska chovu a zvláště pak jeho etiky mělo být nepřípustné.



Především je nutné si uvědomit, že budoucí schopnost rozmnožování ( např. u feny počet vajíček) je zakládána již v době, kdy je budoucí chovný jedinec vyvíjejícím se plodem v těle matky. Výživa březí feny a péče jí věnovaná patří k základním faktorům ovlivňujícím kvalitu potomstva ve všech ohledech. Stejné potíže může napáchat péče nedostatečná jako přehnaná. Je nutné si uvědomit, že pes je pes a veškeré přenášení lidských předpokladů do jeho života je většinou velmi škodlivé. Chovatel, ve snaze pomoci své feně, přestane respektovat potřeby zvířete a nechtěně tak zaviní potíže během krytí, v březosti či při porodu. Zvláště v poslední době je náš trh přímo přesycen řadou preparátů a je třeba pečlivě zvažovat, co z doporučených přípravků (vitamíny, stopové prvky, minerály) je ku prospěchu věci a co je záležitost pouze komerční.

Důležité období nastává v životě štěněte ve věku okolo deseti týdnů. Literatura hovoří o tak zvané fázi vtiskávací, to je o období, kdy se štěně orientuje ve svém druhu. Většina z nás asi bude znát práce popisující situace, kdy např. kachna je vychovávána slepicí a v dospělosti pak vyhledává spojení s kohoutem, tedy mimo svůj druh. Obdobná situace nastává u našich psů. Tam, kde je štěně vychováváno ve psí smečce, je vše jednoduché. Horší je to v případě, kde si nový majitel přinese malé štěně, které se nejdříve musí v novém prostředí aklimatizovat, pak má před sebou určité očkovací schéma a než lze předpokládat, že má vytvořenou alespoň nějakou imunitu proti obávaným virózám, uplynou alespoň dva měsíce. Po celou tuto dobu, a na společenská plemena to platí zvlášť, se nedostane do přímého kontaktu s jedincem svého druhu. Negativní efekt pak vidíme v dospělosti u psů a fen nejevících dostatečný zájem o přirozeného partnera. Tento problém určitě nelze podceňovat, ale naopak také paušalizovat.

Sexuální, nikoliv fysické, dospělosti dosahují malá plemena ve stáří okolo 7 - 8 měsíců. V tomto období se začínají projevovat první sexuální projevy psa - samce. Velmi se zajímá o to, co která fena v parku zanechala, přitahují jej feny v každém věku bez ohledu na to, v jaké fázi sexuálního cyklu se právě nacházejí, začíná projevy své "psí" lásky obtěžovat lidi ve svém okolí. Většina majitelů má tendence psa okřikovat a někdy i trestat a co nejvíce se snaží jeho sexuální projevy omezovat. Ubohý pes je pak třeba dva roky trestán za to, co mu instinkty přikazují a pak mu najednou přivedou fenu a očekávají, že ji během krátké doby zcela bez obtíží nakryje. Chci-li mít v budoucnu krycího psa, musím mu ponechat v této oblasti dostatek prostoru k přirozenému vývoji. U feny se sexuální dospělost projevuje barvením, která se v různé síle objevuje okolo 7 měsíců, někdy až v roce stáří feny. Fena je zvíře diestrické, to znamená, že by u ní k říji mělo docházet zhruba 2x ročně. Řada fen si ovšem období mezi říjemi zkracuje a ještě větší počet naopak prodlužuje. Vliv na tuto oblast má mnoho faktorů. Patří sem počasí, výživa, barvící feny v okolí, fyzická i psychická zátěž, nemoc a také určité plemenné či rodinné dispozice. Právě termín říje bývá jednou z prvních příležitostí pro ne zcela rozumné zákroky ze strany lidí. Řada chovatelů má snahu pomocí hormonálních přípravků říji oddálit nebo naopak vyvolat. Ne každý si uvědomuje, že podobný zásah je vždy rizikový a že může mít následky v podobě obtížně zvladatelných nemocí včetně neplodnosti. Cyklus feny lze zhruba rozdělit do čtyř období. První je nazýváno barvením a je pro ně typický krvavý výtok a otok přezky. Barvení trvá cca 8 dní. Druhá fáze (hárání) je obdobím, na které se soustřeďuje pozornost chovatele. V této fázi dochází k ovulaci a těsně po ní je optimální doba ke krytí. Výtok se mění na světle růžový až bezbarvý, fena vyhledá psy a je svolná k páření. I Období hárání trvá cca 8 dní, optimální doba ke krytí se pohybuje okolo 11- 13. dne od začátku barvení. Nutno připomenout, že v této oblasti jsou značné plemenné, rodinné i individuální rozdíly. Např. feny českého teriéra bývají ke krytí okolo 7 dne, erdelteriérky okolo 17. dne a některá původnější plemena (karelský medvědí pes) až 21.- 23. den. Normální zdravá fena je schopná úspěšného páření několik dnů. Literatura uvádí, že ejakulát vydrží v děloze bez potíží delší dobu a že spermie vykazují všechny k oplození vajíčka potřebné vlastnosti až 7 dní. Třetí fáze, metestrus, snad ani nemá český název. V tomto období dochází ke zklidnění, výtok se stává nahnědlým a fena odmítá psy. Metestrus trvá 2- 3 měsíce. Poslední, klidové, stadium se nazývá anestrus a vyplňuje zbylé období mezi říjemi.



Tolik asi knižní popis pohlavního cyklu feny. Životní praxe bývá často odlišná. Řada fen zvláště malých plemen vynechává nebo výrazně zkracuje první fázi - barvení. Velká a původní plemena si ji naopak dokáží prodloužit a není nic mimořádného pokud např. fena československého vlčáka barví 4 týdny a ke krytí je svolná až 28 den od prvních viditelných kapek krve.Určení optimálního dne ke krytí se pak může stát problémem. Pomoci může zkušený krycí pes, pomoci může laboratorní vyšetření nebo je možné se orientovat podle chování feny. Problémy mohou nastat i s ochotou feny. Dříve zmiňovaná nedostatečnost při orientaci ve vlastním druhu, přílišné polidšťování našich fen a někdy i značný temperament, který fenu nutí hledat dominantního a ji pacifikovat schopného partnera způsobují, že řada fen se chová při krytí agresivně. Samotné krytí může být někdy problémem a někdy z něj dělá problém necitlivý přístup majitelů psů nebo chovatelů samotných. Měli bychom počítat s dostatečnou časovou rezervou a s nutností navštívit s fenou psa opakovaně. Většina chovatelů očekává, že se krytí odbyde rychle - "mezi odjezdem rychlíků". Oba jedinci ale potřebují čas a klid. Škodí nejen spěch, ale i početné obecenstvo. Pes většinou po určité přípravě, kterou lze bez rozpaků nazvat "milostnou předehrou",nastupuje na fenku. Ne všichni psi jsou ale schopni naskočit přímo zezadu a přitáhnout se tak silně, aby došlo k požadovanému spojení. Hodně psů nastupuje na fenku z boku a teprve dodatečně se posouvají do žádoucího postavení. Někdy slyšíme poznámky typu: "Kam to skáče" a "Takhle to tedy nenakryjeme" atd. Nepodceňujme přírodu, pes si musí svoji polohu vyhledat sám. Je pravděpodobné, že bude nastupovat několikrát, že fenu bude obíhat a bude rozčilený. Zvláště u začínajících psů není nic mimořádného, když se spojení uskuteční až po určité době nebo když první den fenka odejde nenakrytá. Pokud nedojde k okamžitému spáření, jeví chovatelé znepokojení a snaží se do celého aktu zasahovat. Nebývá to nejrozumnější řešení, zvláště je-li pomocník nezkušený. Jsou lidé, kteří dokáží spářit snad většinu psů a jsou naopak takoví, kteří to sice o sobě tvrdí, ale skutečnost je jiná nebo kteří spojení opravdu uskuteční, ale následky nesou oba čtyřnozí partneři po celý život. Lze pochopit, že agresivnější fenku je třeba přidržet a eventuálně jí zavázat mordu. I to je ale třeba provést šetrně a s ohledem na stres a možnou bolest, kterou podobné jednání pro fenu znamená. Mimo chovatelskou etiku a v podstatě již v oblasti, kterou lze nazvat týráním, je svazování feny do kozelce, její hrubá násilná fixace (jsou chovatelé, kteří na feně dokáží klečet nebo ji svírají mezi koleny tak, že skoro nemůže dýchat) nebo ověřování prstem, zda je fena otevřená či ne. Lidský prst v pochvě feny nemá co dělat a ten, kdo podobným způsobem postupuje dokazuje, že neví nic o anatomii feny ani o změnách, které během říje v jejích reprodukčních orgánech probíhají. Nekorektní pomoc při krytí se netýká jen feny. Násilná manipulace poškozuje i psa. Některý pes ochotně na fenu naskakuje, ale laicky řečeno, se "nemůže strefit". Pak je namístě šetrná pomoc se zavedením. Citlivý přístup je opravdu pomocí, to už ale neplatí o násilné manipulaci. Stejně tak lze odsoudit v případě nedostatečné aktivity psa jeho nasazování na fenu a snaha masturbací u něj vyvolat vzrušení a následný zájem o spojení. V obou, ale i dalších případech, hrozí hned několik nebezpečí. To první je v rámci možností nejméně závažné. Pokud při spojení dojde ke krvácení v pochvě nebo z penisu, je více než pravděpodobné, že fena nezabřezne. Přítomnost krve v ejakulátu mění jeho složení do té míry, že jeho schopnost oplodnit vajíčka je výrazně narušena. Nešetrná manipulace může také znamenat poranění, které může mít dlouhodobé následky a to nejen v oblasti reprodukce. Samotný nepříjemný zásah také může psa do té míry zradit, že jeho budoucí ochota krýt je mizivá nebo dokonce nulová. Takový "zrazený" pes, a to se zvláště týká povahou jemnějších společenských plemen, ucítí háravou fenu, vzpomene si na bolest a stres a pohlavní pud přestává fungovat. Nebezpečí nehrozí jen u psů - samců. Velké problémy mohou nastat i u fen. Tady se většinou jedná o poranění pochvy, problém, který je ze strany veterináře obtížně dosažitelný (šijte tržnou ránu v místech, kam se vám vejde jen špička malíčku) a který může skončit zjizvením zužujícím pochvu a výrazně tak ovlivňujícím její pružnost. To vše mívá následek v podobě problematického krytí a těžkých porodů. Povede-li se takovému "odborníkovi" ještě zanést do zevních porodních cest infekci, může celá záležitost končit závažným celkovým onemocněním feny. Asi jsme schopni se smířit s tím, že naše fenka nemá štěňata. Určitě se ale nesmíříme s tím, že nemáme ani fenku. Jsou samozřejmě situace, kdy má chovatel o určité spojení mimořádný zájem a přirozené krytí nepřichází v úvahu a je tedy třeba využít možnosti inseminace. Každý by si ale měl uvědomit, že inseminace je vždy jen náhradní řešení a že její praktické provedení není tak jednoduché jak se na první pohled zdá a že hrozí všechna výše uvedená nebezpečí. Inseminace vyžaduje znalost anatomie i fysiologie psa a také nadmíru citlivý přístup k oběma jedincům. Je to vysloveně odborný zákrok, který nepatří do rukou laikovi, ale jehož provedení přísluší výhradně veterináři. Zvláště začínající chovatelé a majitelé krycích psů jsou rádi, když mohou využít pomoci některého ze zkušenějších kolegů. Je ale třeba velmi zvažovat, kdo opravdu dokáže pomoci a kdo naopak je sice o své odbornosti přesvědčen, ale jehož činnost již spadá do oblasti nazývané týrání zvířete.

V okamžiku, kdy si pes uvědomí, že došlo ke spojení, prudce se přitáhne a může dojít ke svázání, které je způsobeno překrvením penisu psa a stavem poševní sliznice feny. Ta je v období optimálním ke krytí suchá, vazká a lepivá. Z laického pohledu by se dalo říci, že připomíná "suchý zip", kterým si fena v sobě psa drží. Jsou ovšem individuální a plemenné výjimky, kdy ke svázání nedochází. Svázání trvá v průměru 10- 15 minut. Za úspěšné lze považovat i spojení kratší (vím o vrhu sedmi štěňat z minutového svázání) a ani spojení několikrát delší není nefysiologické. Silnými stahy vypuzuje pes ejakulát ve třech frakcích. První připravuje prostředí, druhá obsahuje větší počet spermií a o třetí se mluví jako o frakci zátkovací. Při svázání má fena snahu psa vytlačit. Dochází k efektu podobnému stlačení balónku pod vodou, místo vytlačení psa fena naopak jeho ejakulát nasává. Po oddělení psa a feny je nutné psa zkontrolovat. Někdy přetrvává překrvení a zduření penisu a pes by se mohl snadno poranit. Řada chovatelů drží fenku ještě po určitou dobu pánevními končetinami vzhůru - aby "vše zateklo" a v další době ji brání v močení - "aby to nevyteklo". Obojí má spíše vliv psychický a to na majitele, nikoliv na fenu. Je-li vše v pořádku, je ejakulát již nasátý do dělohy a spermie pokračují v cestě k vejcovodům, v kterých dochází k oplodnění vajíček. Akce krytí je skončena. To však neznamená, že fena není ochotná na sebe pustit dalšího psa. Je třeba ji tedy ještě hlídat, aby nedošlo k nežádoucímu krytí. Chovatele čeká období plné nadějí, období, v kterém by měl své feně věnovat patřičnou pozornost, období březosti. Nikdo z nás by ale neměl zapomenout na to, že březost je fysiologický, tedy normální stav a že stejné by mělo být i jeho zakončení. Březí fena je fena zdravá a tak je také třeba s ní jednat.

Chovatelství je záležitost krásná a asi nejkrásnější je právě oblast reprodukce. Z chovatelského hlediska je ale také velmi ošidné. Při výběru chovných jedinců přemýšlíme nad jejich exteriérem, někdy nad povahou a začínáme uvažovat i nad jejich zdravím. Počítat je třeba i s tím, že právě nedostatky v oblasti reprodukce bývají velmi často geneticky podmíněny. Jsou plemena, která nejsou schopná přirozeného spojení, jsou plemena, jejichž chovatelé ani nečekají na příznaky a průběh porodu a rovnou žádají císařský řez. To všechno jsou ale plemena ohrožená, plemena, u kterých lze v řadě států očekávat zákaz jejich chovu. Je na chovatelích, zda svým přístupem k plemenitbě nezpůsobí, že se řady uvedených problematických plemen psů rozšíří.

Zdroj:Lovecký pes-autor Vladimíra Tichá